Příběhy, nejen do šuplíku

Zdravím! 😀
Pár dní jsem tu teď nebyla, škola mi dávala poměrně zabrat a já prakticky nedělala nic jiného. I’m lovin‘ it 🙂
Každopádně v prvním článku jsem psala, že píšu příběhy. Co tím vlastně myslím?
Někdy mě večer políbí Múza (nebo se prostě jen nudím) a napadne mě v hlavě nějaký mini příběh. Nějak nad ním nepřemýšlím, vezmu počítač a prostě to sepíšu. Takhle sepsaný příběh většinou nemá ani začátek, ani konec, zkrátka je vytržený z kontextu, takový výkřik do tmy.
Tyto příběhy většinou nikdo nečetl, maximálně nějaké ty kamarádky, které čtení mých mini-dílek baví.
Jednalo se tudíž spíše o díla do šuplíku, tím pádem jsem nikdy neměla pořádnou inspiraci v příběhu pokračovat a vymyslet něco víc.
Opravdu dlouho jsem přemýšlela, jestli tu ty svoje výtvory dávat a nakonec mi došlo, že je to vlastně můj blog a za zkoušku to stojí 😀
Vždycky tu tedy hodím, nějaký ten příběh a pokud bude zájem, napíšu druhý díl. Pokud se vám příběh bude líbit jako nedokončený, pokračování psát nebudu.
Tady je tedy jeden takový příběh, který jsem nedávno sepsala.

Pojmenovala jsem ho –

Večer u hradu

Později, když ze sebe všichni sundali zablácené oblečení z večerního výcviku, sešli se u táboráku za hradem, tak jako každý večer předtím.
Měsíc už vyšel nad obzor a ozařoval nedaleké lesy bílým světlem. Seděla jsem na jednom z kamenů, trochu odstrčených od velkého ohně, jehož plameny majestátně plály do výšky. Všichni seděli okolo táboráku na zemi, nebo kolem stolečků, a pili. Oheň příjemně hřál, dodával mým bledým tvářím rudý podtón. Ve vzduchu voněl les a vůně ohořelého dřeva. Někteří studenti hráli na kytaru, jiní na flétny. Doprovodem jim bylo občasné zahoukání sovy a práskání ohně.
Za těch pár dní, co tady jsme se tu již všichni trochu oťukali a večerem se nesl smích a příjemná, uvolněná atmosféra. Každý se bavil.
Až na mě. Čtvrtý den za sebou jsem seděla na tomto kameni, s nikým jsem nemluvila, pokud se mě nezeptal přímo, nebo pokud to nebylo nezbytně nutné. Ostatní se na mě již začali dívat jako na tu zakřiknutou holčinu a ani se mě nesnažili zapojovat do konverzace, protože si byli jistí, že bych o ní stejně neměla zájem. Měli by pravdu. Nepřišla jsem si sem dělat kamarády. Přesto, nemůžu až tak moc vyčnívat z davu. Nesmím se prozradit. Ani příliš velkou konfrontací, ani nesmím tak vyčnívat, aby to někomu začalo být podezřelé.
Z mého přemýšlení mě vytrhl hlasitý smích. Všichni už začali být přiopilí. Pousmála jsem se. Zítra na nástupu bude veselo. Z ničeho nic si na kámen vedle mě nemotorně sedl jeden ze studentů. Úsměv mi pohasl a sklopila jsem oči.
„Dáš si, krásko?“ Naproti mně seděl klučina s delšími, černými vlasy. Viděla jsem ho odpoledne, na lukostřelbě. Hned potom, co jeden klučina střelil jiného do břicha. Nemohla jsem se dívat na to, jak trpí a poprvé za ty čtyři dny, co tu jsem, jsem použila své schopnosti a ulevila mu od bolesti. Doufám, že si toho nikdo nevšiml. K tomu zraněnému klukovi se seběhlo hodně lidí, určitě jsem se prostě ztratila v davu. Stejně jako tady ten kluk, co mi teďka podával hrneček, pravděpodobně s pivem.
„Ne, díky, já nepiju.“ Lhala jsem. Piju, ale tady nesmím. Nesmím ztratit kontrolu, nesmím přestat uvažovat racionálně. Moje odpolední chování se nesmí opakovat.
„Ahh, slušňačka,“ uchechtl se a napil z hrnečku.
„Jen nechci ztratit střízlivý rozum.“
„A na co bys ho teď prosím tě potřebovala?“ Kývl směrem k ostatním. Rozhlédla jsem se okolo. Někteří opilecky zpívali, někteří hráli kostky, jiní se po sobě plazili víc, než bylo dle mě takhle na veřejnosti slušné.
Na jeho otázku jsem neodpověděla, jen jsem se dál dívala před sebe. Cítila jsem, jak se na mě upřeně dívá. Snažila jsem se to prostě ignorovat. Pak se napil a začal prsty ťukat o ten hrníček.
Po chvíli mi to začalo šíleně lézt na nervy. Ale nedala jsem na sobě nic znát. Pořád jsem se dívala před sebe a doufala, že za chvíli odejde, tak jako všichni ostatní, kteří se se mnou snažili bavit.
„Takžee…,“ nebo možná ne… „ráno jsem tě viděl na lukostřelbě.“
Kývla jsem.
„Střílíš fakt dobře.“
Pousmála jsem se. Jedinkrát jsem se netrefila do terče.
„Dík,“ utrousila jsem „ale ještě to musím vypilovat.“ Lidé začínali pomalu vstávat a odcházet do hradu. Přišel můj čas.
„Taky nejsem nejhorší, třeba bychom mohli spolu zítra trénovat?“ Nebyla jsem si jistá, jestli to byla otázka nebo oznamovací věta. Otočila jsem se na něj. Jeho pohled vypadal spíš tázavě.
„Po ranním šermování?“ Dívala jsem se na něj a neříkala nic, jen vstala.
„Dobrou noc,“ řekla jsem s lehkým náznakem úsměvu.
„Tak po odpolední lukostřelbě?“ volal na mě, ale já šla směrem do hradu. Ten už na mě zítra nepromluví.
Do hradu mizely pomalu všechny ty páry, které si u ohně říkali sladká slůvka. Ale věděla jsem, že nebude trvat dlouho a půjdou spát všichni. Já do postele ale nemířila.
Než jsem sem jela, myslela jsem si, že to bez kouzlení vydržím a nebudu muset dělat žádné rituály, abych nabrala energii. Ale to dnešní kouzlo bylo náročnější, než jsem čekala. Šíp byl střelený opravdu nešikovně, nebýt mého zásahu, nemuselo vše dobře dopadnout. Chlapec bude v pořádku, ale já se cítila opravdu unavená. Potřebovala jsem to, potřebovala jsem udělat rituál dnes. Měsíc je v úplňku, tohle si nemůžu nechat ujít.
Věděla jsem, že bude nejlepší počkat, až půjdou všichni spát. Měsíc bude vysoko na nebi a nemusím se bát, že mě někdo uvidí. Zašla jsem si k sobě do komnaty pro pár ingrediencí. Sůl, vodu, nic velkého. Vedle v posteli spala má dočasná spolubydlící, omotaná kolem jednoho z těch hezčích kluků, co sem přijeli. Přemýšlela jsem, jak dlouho to bude trvat, než se ti dva najdou. Potichu jsem zavřela truhlu a vracela se točitými shody zpátky k tábořišti. Cestou jsem se dvakrát musela schovat za sloup, pár opilých opozdilců nemohlo najít svou komnatu.
Když jsem konečně sešla dolů, schovala jsem se za mohutné zadní dveře a vykoukla ven. Kolem ohniště už nikdo nebyl. Perfektní. Vyšla jsem a jednoduchým kouzlem dveře zavřela. Nechtěla jsem žádné neočekávané návštěvníky. Došla jsem k ohništi. Oheň ještě lehce plál. Toho využiju. Okolo něj jsem solí nakreslila kruh a stoupla si do něj. Kruh jsem magicky uzavřela a propojila se s čtyřmi živly pomocí plápolajícího ohně, vody, kterou jsem si donesla, zemí symbolizovanou solí a vzduchu okolo mě. Oheň začal opět plápolat a zvedl se vítr. Šel vstříc mému obličeji, pokorně, jako bych byla jeho pánem. Vlasy mi vlály a já cítila, jak začínám pomalu nasávat energii z měsíce. Začala jsem zrychleně dýchat a v těle jsem cítila jemné šimrání. Opojný slastný pocit zaplavil mou mysl, chtěla jsem víc. Nepřestala jsem, dokud jsem neměla pocit, že jsem energií měsíce nasáklá jak houba. Teďka rozhodně neusnu. Cítila jsem se tak živá, jak jen to šlo. Tak silná a ..co to bylo?
Rychle jsem zrušila spojení s čtyřmi elementy, oheň se zmenšil na menší ohýnek. Dívala jsem se okolo sebe a hledala původ zvuku, ale neviděla jsem nic jiného než stromy. Třeba se mi to jen zdálo. Mohl to být králík. Přece jen jsem zamkla a nikdo tu nebyl. Rituál už byl stejně hotový, musela jsem jen rozprášit kruh. Když jsem se ale shýbala, abych sůl rozprášila, uslyšela jsem ten zvuk znova. Tentokrát jsem si byla jistá, že to jsou kroky. Blížily se.

Rychle jsem se schovala za nejbližší strom a vytáhla malou dýčku, kterou nám tu dali, ať ji nosíme u sebe. Nebyla jsem si ještě jistá, co bych s ní dělala. Ani proti komu bych s ní šla. Mohl to být medvěd, vlk, bandita, nebo, a to by bylo horší, někdo z hradu. A pokud by to byla ta poslední možnost, co bych udělala s člověkem, který mě viděl čarovat? Kroky se blížily, ať to bylo cokoliv, blížilo se to ke stromu, za kterým jsem stála. Musím se rozhodnout. Dýku jsem odhodila na zem a udělala jsem magickou kouli. Obyčejnou, koule energie na odhození nepřítele. Rychle jsem vystoupila zpoza stromu, a aniž bych se na svého nepřítele podívala, vyhodila jsem proti němu kouli a v rukou chystala další. Protivník se jí mrštně vyhnul, hbitě mě chytil za ruce a silně mě hodil o strom, za kterým jsem původně stála.
„Dost!“ zakřičel.
Konečně jsem viděla dotyčnému do tváře. Byl to ten černovlasý kluk, který mi nabízel pití. Vytřeštila jsem oči. Viděl mě. Viděl mě člověk z hradu.
„Ani teď mi nic neřekneš?“ Stála jsem tam, pořád mě držel za ruce.
„Pusť mě,“ řekla jsem.
„Nebo co?“ usmál se.
Dlaně jsem namířila naproti němu a se vší silou ho pomocí energetické vlny odhodila.
Nebyl čas na přemýšlení, musela jsem utéct. Nemůžu tady zůstat, prozradí mě. Zabít ho nemůžu, protože by bylo moje zmizení až příliš nápadné ve chvíli, kdybych za sebou nechala mrtvolu. Ačkoliv by to každý čaroděj udělal. Nikdo neví, kdo jsem, nikdo nezná mé pravé jméno, prostě uteču.
Myšlenky se mi honily hlavou, zatímco jsem utíkala lesem neznámo kam.
Z ničeho nic mi něco narazilo o nohy a já spadla obličejem přímo na zem. Rychle jsem se přetočila, nohy jsem měla svázané. Když jsem si je chtěla rozvázat, objevila se před mým obličejem špička meče.
„Ještě jedno kouzlo a máš to v břiše.“
Nervózně jsem tikala očima po okolí a snažila se najít únikovou cestu, ale marně.
„Neublížím ti, pokud neublížíš ty mě,“ řekl.
„Proč bych ti měla věřit?“ posměšně jsem se usmála a kývla směrem k jeho meči.
Mlčel.
Koukla jsem se mu do obličeje. Jeho oči zazářily. Vytřeštila jsem oči a cukla sebou. On se jen pousmál, mečem rozřízl provaz s dvěma zátěžími, který mi svazoval nohy a podal mi ruku. Nejistě jsem se na ni dívala, ale nakonec jsem se ho chytla a vytáhl mě na nohy….

Snad se vám článeček líbil, když tak napište do komentářů, jestli by se vám líbilo pokračování, nebo o čem by se vám další příběh líbil.

S láskou,
Ani

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *