Jak se fotí pro magazín?

Jelikož o zážitcích z nějaké mojí zakázky jsem vám nepsala již nějakou tu dobu (z důvodů, o kterých jsem psala v předchozím článku), rozhodla jsem se, že můj první comeback článek bude o jednom starším focení. Starší, ale pro mě docela významné focení, které mě v modelingové kariéře opět posunulo dál. Jednalo se o focení pro obchodní dům Šantovka, který se nachází v Olomouci.

I když je to již pár měsíců, přesně si pamatuju, jakou jsem měla radost, když mi přišla SMS, že mě na focení berou. Na zakázku jsem se těšila, přestože jsem v té době už pěkných pár týdnů přecházela nemoc. Mé nadšení lehce snížil fakt, že na zakázce mám být už v 7 ráno. Většina zakázek ať už se jedná o focení, nebo přehlídky začíná samozřejmě brzo ráno. A tady vždycky nastává dilema. Vstávat před čtvrtou ráno a spát s čočkama ve vlaku, nebo jet do Prahy den předem a zabít několik hodin navíc? Jasně, zní jen logicky jet prostě o den dřív. Večerní Prahu mi ale stejně vezme smysl pro zodpovědnost a tak jdu spát už před desátou, ať jsem na focení fresh. Jinak tomu nebylo v případě Šantovky, kdy jsem jela o den dřív a spala u kamaráda. Ateliér byl asi půl hodinu od centra, a proto jsem se i tak nevyhnula vstávání před šestou. Pořád lepší než ve tři, že jo.

Na místo jsem dorazila z týmu jako první. Naštěstí zanedlouho dorazila i maskérka. Po tom, co jsme do sebe obě hodily kafe, přišlo na řadu líčení. Vždycky se cítím jako v nebi, když kolem sebe vidím ty hromady kvalitního makeupu. A ten pocit, když mě někdo líčí a stará se, ať vypadám co nejlíp. Většinou se během líčení nedívám do zrcadla, takže práci maskérky vidím, až když je hotová. Makeup jsem přímo zbožňovala. Líčení na očích bylo jemnější. Hnědé stíny a naprosto dokonalé linky. Lehké stíny vyvažovala výraznější červená rtěnka. Makeup byl hotový a my čekaly, až dojde zbytek týmu. Stylistka, fotograf a jeden model, se kterým jsem měla fotit. Až po příchodu stylistky jsem zjistila, že styl oblečení bude spíš sportovnější. Lehce jsem se zarazila. Kdo mě zná, ví, že na sport si příliš nepotrpím 😀
„Fajn Ani, vzpomeň si, jak jsi byla malé dítě, překypovala hyperaktivitou a pořád běhala po zahradě,“ říkala jsem si tehda pro sebe.
První outfit byl jenom po pas. Fotka totiž měla přijít na obálku časopisu Šantovka. V duchu jsem se zaradovala. Budu na OBÁLCE! Yey!

Měla jsem na sobě tedy červenou mikinu a sportovní adidas čelenky ve vlasech. Vlasy jsem měla stažené do culíku. Jakmile jsem se převlíkla, byl na místě již i zbytek týmů a focení mohlo začít. Pustila se hudba a já mohla začít s pózováním. Outfitů jsem měla nachystaných celkem 5, stejně tak model Cristiano, proto jsme se před foťákem střídali. Společné měly být jen dva outfity.
Druhý outfit byla noční košilka s rozpustile rozpuštěnými vlasy. U takových outfitů mám vždycky strach, ať je zakryté všechno, co má být zakryté. Ne každé modelce to vadí, mě ovšem ano. A to nejen z důvodu, že v budoucnu mám v plánu nějakou seriózní novinařinu, ale i z toho důvodu, že mi to zkrátka není příjemné. Jelikož ale fotky měly být v nákupním centru a po billboardech, byl outfit v tomhle směru v pořádku.

Další na řadě byly kalhoty, sako a croptop. V ruce jsem měla mít badmintonovou pálku. Jelikož si fotograf zrovna přehazoval objektivy, zkracovaly jsme si s garderobou dlouhou chvíli hraním. Myslím, že můžu s jistotou říct, že to bylo poprvé, co jsem hrála badminton s podpatky. Míček sem tam někomu pinknul o hlavu, jinak se ale hraní obešlo bez vážnějšího úrazu.

Další outfity už jsem fotila s Cristianem. Focení s někým je samozřejmě jiné, než když fotím sama. Když jsem před foťákem sama, můžu se hýbat, otáčet a pózovat jak chci. Když fotíte s někým, takovou volnost již nemáte. Jde o obrovskou spolupráci dvou lidí, kteří se mnohdy ani neznají a najednou mají stát vedle sebe a fotit. Fotky samozřejmě musí působit přirozeně. Mnohdy je to oříšek, některým se spolupracovat nechce a prostě se hýbou a vy se musíte přizpůsobit jejich pózám. S Cristianem se ale spolupracovalo skvěle, prostě jsme si stoupli před foťák a zbytek už šel tak nějak sám. Velice mě mrzí, že mezi finálními fotkami nebyla vybrána ta, kde jsem byla na kolečkových bruslích v naprostém záklonu v Cristianově náručí. O tu fotku jsme se snažili snad nejdéle. Brusle byly klasické, staré, dvě kolečka vpředu a vzadu. A klouzaly. Cristian se mě snažil držet, jak jen to šlo, ale po nějaké době už mu zaťatá paže začala povolovat. Přece jenom udržet na jedné paži převážnou většinu mojí váhy musel být oříšek. Já sama jsem měla zatlé svaly v celém těle, ať mu co nejvíce pomůžu. Přestože jsme takhle vydrželi jen pár minut, zdálo se mi to jako věčnost a chtělo se mi hrozně smát. V hlavě jsem už měla jasný obrázek, jak sebou plácnu o zem. Někdy jsem k tomu opravdu neměla daleko. Hádám, že jsme nakonec byli tak rudí a zadýchaní, že fotky prostě nevypadaly hezky.
Na jedné z vybraných fotek jsem sice na sobě kolečkové brusle měla, fotka je ale jenom po pas, takže moje pózování v bruslích přišlo vniveč. V tomhle se asi budu muset zlepšit 😀
Další vtipná situace nastala, když měl Cristian držet basketbalový míč jen na ukazováčku. V ateliéru jsme byli přesvědčení, že se to povedlo. Asi ne tak dobře, jak jsme doufali, ve výsledných fotkách míč na ukazováčku není 😀

Do focení jsme dali srdce i duši, všechno probíhalo velice příjemně, s úsměvem na rtech. Je zajímavé, jak jste někdy schopni za těch pouhých pár hodin navázat s týmem takové pidi přátelství, že se vám téměř až nechce odcházet. S fotografem jsme si pak povídali ještě asi 20 minut o hezkých místech v Česku, které jsou ideální na focení. Tak moc se mi nechtělo domů, že jsem málem zapomněla na svůj vlak. Na tramvaj jsem běžela. Jak tomu při mém štěstí většinou bývá, samozřejmě byl na křižovatce nějaký zádrhel a tramvaj zastavila a nechala lidi vyjít ven. „Skvělý, zase poběžím na vlak,“ říkala jsem si. Uběhla jsem asi jen 300 metrů, zádrhel na křižovatce se vyřešil a tramvaj vedle mě vesele projela. Vlak jsem ale nakonec stihla.
Nejsem si úplně jistá, jestli to bylo tím, že v ateliéru byla kosa, že jsem běžela, nebo že jsem to nachlazení přecházela už nějakou dobu, ale ještě než jsem dojela domů, bylo mi jasné, že druhý den půjdu k doktorce. Skončila jsem se zápalem průdušek 😀
Ale focení bylo prďácké a za tu zkušenost a zábavu se i nudle u nosu dala přežít.
Mimochodem magazíny jsou pořád k dostání v Olomouci v Galerii Šantovka, tak si pro jeden skočte!
S láskou,
Ani

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *